Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

Vždy se jinak pečlivě zvažuje poměr mezi riziky a užitky/přínosy. Jinak tomu bylo v případě migrace, kde politici i nemalá část voličů mají Norsko za natolik mimořádnou zemi i v tom, že „inkluze“ proběhne tak, jak si představují navzdory tomu, že se ony představy v dalších zemích nenaplnily. Obvykle podceňují, či rovnou neuznávají kulturní rozdíly a mají za to, že lidé si jsou v podstatě velice podobní, co se týče hodnot a ambicí a bývají přesvědčení o tom, že rozdíly mají své příčiny v sociální nespravedlnosti a útlaku, nikoli v slabinách té které kultury.    

V Norsku je přísně hříšná myšlenka otevřeně kultury relativizovat. Přesto si podle jednoho průzkumu celých 58 % Norů migraci navzdory podle průzkumu zveřejněného několika norskými sdělovacími prostředky stále ještě opovažuje být přesvědčeno o tom, že ve střetu s ostatními kulturami ve vlastní zemi i mimo ni tak přece jen „upřednostňují“ tu norskou. 

Když přivádíte do své země Afriku, Střední Východ plus další země třetího světa, pak si v hojnosti užijete všech projevů těchto kultur ve své domovině a již se jich nezbavíte. Přesto to nepřestává některé lidi překvapovat a udivovat, k jakým excesům může taková politika vést.

Pro někoho to jsou žabomyší války, pro někoho jiného rozhodující kulturní války: Oslo, chudnoucí norské hlavní město, jež jinak osekává jednu útratu za druhou, a proto nyní má podle www.nettavisen.no mimo jiné uzavřít 45 veřejných záchodků, jelikož nemá na jejich provoz, nechalo podle městského zpravodajce www.vartoslo.no jako prý jediné evropské město až na Londýna vyzdobit ulice v jádru města ku větší cti a slávě ramadánu, hlavního svátku v Norsku jinak nejmenovatelného náboženství (za narážky na něj a jeho uctívače by vás totiž hezky sepsuli) a to navzdory tomu, že si onu vynuceně zavedenou novou tradici nevydupali souvěrci této víry, nýbrž etničtí norští politici, jež jim podle kritiků dělají poskoky. Podle zastánců takových počinů třeba na zmíněném webu se ale jedná o „štědrost“ a „inkluzi“ v praxi, posilující vztahy a vytvářející bezpečnější společnost. Ovšem proč se počest a vstřícná, zdvořilá gesta týkají jen vybrané věrouky, svátků a dalších tradic? A myslí si snad někdo při smyslech, že by se to povolilo v jejich „příbytcích boží“ v naší zemi, natož v zemích, odkud pocházejí jejich rodiny?

Kdy se budou ctít řadoví občané této doby „výjimečných stavů“? Razí se teorii o snaze o uzurpování voličů oné víry do náručí stranám současné městské rady. Poprask způsobilo i to, že současně slaví ramadán řada norských kostelů, z nichž některé podle webu www.document.no dokonce povolily vykřikování modliteb s dovětkem „Alláh je největší a není boha kromě Alláha“ v křesťanských kostelech. 

Onu víru vám není dovoleno kritizovat a pokud to přesto učiníte, tak se „všichni“ obrátí proti vám. Kritici na stránkách zmíněného městského zpravodajce toto opatření napadávají jako provokaci, zneužití veřejných peněz i porušení paragrafu 2 Ústavy, podle nějž je Norsko v své podstatě křesťanské a založené na tisíci let křesťanských dějin a hodnot. Také to opatření napadávají jako porušení zákona o diskriminaci, jelikož nyní a až do Velikonoc probíhá křesťanský půst. Má-li být půst symbolizován zvláštní ozdobou, tak má být křesťanská, ovšem od něčeho takového řada obchodů a nákupních center dávno ustoupila třeba tím, že přestaly hrát vánoční hudbu (vždyť nejde provokovat jinak smýšlející). Také se již stalo, že nejeden vysoký představitel Norska jako třeba premiér/ka popřál/a Hezký ramadán, a ne God paske, tedy Krásné Velikonoce. Pokud jsou věřící tohoto náboženství tak pokojní, proč je jich tolik, kteří se bojí, aby jim náhodou neublížili? A jsou-li křesťané tak nebezpeční, proč se nikdo nebojí, aby jim ublížili?

Takže takřka současně s dovršením odkřesťanštění a v příkrém kontrastu k němu se nyní rychle rozmáhá jisté nevyslovitelné náboženství, jež je některými vnímáno jako dobyvačnou ideologii mířící k ovládnutí a jejímuž povolení se projevuje podle těchto kritiků nepřípustným poklonkováním a podvolováním se nové/mu „panstvu“/“vrchnosti.“ Jsou-li příslušníci oné víry tak přesvědčení, že jejich náboženství je tak výtečné, proč jich tolik prchá do zemí, kde tato víra? Osoby oné prý protežované víry zastávají v Norsku v stále větší míře vysoké funkce jako např. předseda parlamentu, poslanci, předsedkyně sportů atd.

Proč tolik Norů přimhuřuje oči nad tím, co se odehrává blízko nich? Vyrazí demonstrovat za Palestince, Kurdy, či nějakou menšinu v zemi, o níž průměrný Nor ani nedokáže najít na mapě a jsou ochotní okamžitě na první dobrou vystartovat s „rasismem“, ovšem na hanebnosti, neuctivosti a zrůdnosti ve vlastní zemi si ani nevzpomenou. Tvrdá data statistiků nenechají na pochybách, z jakých nadměrně zastoupených zemí pocházejí pachatelé nejzávažnějších zločinů. K tomu, abychom se dopracovali s situaci, za kterou příslušníci norské policie mimo kameru tvrdí, že bychom se báli, kdybychom věděli (jak je Norsko na tom zle nejen s kriminalitou mladých, nýbrž třeba i s vraždami „ze cti“) a cítili se cizí ve vlastním městě postačila slušná dávka zbabělosti a podlézavosti, resp. zpohodlnění, promíchané s konformitou, naivitou a klamavými iluzemi (chtěli pestrost - výsledkem je segregace, nejistota a pocit rozpinavosti na úkor ostatních a pokusu o rozčísnutí „konkurence“ ve víře/jinak smýšlejících).

To, co některým rozbuší srdce,dalším pije krev. Komentáře k tématu jsou prý důkazy úsvitu konfliktu, rozpolcenosti, svárů a rozporů, jejichž následky budou doznívat dlouho: Proč se má něčím takovým pořád bít ostatním, jichž se to netýká, do tváře? A blížící se Velikonoce, jak se asi budou připomínat? Zadržte se! Již stačí! Mnozí z těch, jež se neohrazují proti tomu, aby ona víra zabírala stále větší místo a proti stále většímu oddalování se od historické identity a neřvou po sundání v Oslu vyvěšené výzdoby a odstřižení projevů oné víry od svých životů nevědí čeho jsou součástí a s jakými silami si pohrávají a přilnuli k rádoby toleranci.  

Kvantita a nikoli kvalita je cílem svůdné prostoty: Je zvláštní, jak norská masmédia pojednávají o příbytcích/úbytcích obyvatel a jak jsou nadprůměrně zaujatí populačním vývojem nehledě na to, o koho jde, kdo se v zemi usadí a obývá ji. Ten „jásot“ z toho, že „nyní je nás víc“ a to znepokojení až pomalé zdrcení ze zpomalení růstu (i tehdy, přijde-li okres o pár tisících obyvatelích během roku o deset dvacet jedinců) zavání tím, že stát, potažmo okresy jsou tak zaslepeně posedlí sháněním nových obyvatel jako náhradu za vylidňování hlavně venkova i klesající porodnosti, že ve víře, že každý kladně přispěje do chodu společnosti alespoň co do počtu, tak je vítán. Proto ta lhostejnost, pokud jde o původ těchto nových obyvatel i dopady těch drastických změn v složení obyvatel.

Zatímco město Oslo slaví ramadán, musí mít podle norských masmédií kostely a synagogy kvůli blíže neupřesněné hrozbě policejní ochranu v nejvyšší pohotovosti. A to se někdo zmiňoval o radování se z největšího křesťanského svátku?

Údajně se zkouší reakce vesměs dřímajících, neškodných spoluobčanů. Jenže ty nejtěžší boje, do nichž se politikům opravdu vůbec nechce, ty zbydou našim dětem. To se do nich teprve začnou navážet, to se pro ně někdo teprve stane vyvrhelem a veřejným fackovacím panákem.